Jan Kotěra: blízký a vzdálený?

O vzniku životopisného rozhlasového pásma o Janu Kotěrovi.

Zdroj: http://www.slavnevily.cz/architekti&id=49

Loni jsem si vymyslela, že bych mohla ke 150. výročí narození „hradeckého“ architekta Jana Kotěry napsat dvouhodinové rozhlasové pásmo pro programovou řadu Večer na téma (ČRo Vltava). Obvykle se věnuji literárním tématům, a tak to byl trochu krok mimo mou komfortní zónu. Ale žila jsem v Hradci Králové, takřka jsem vyrůstala mezi Kotěrovými stavbami, a měla jsem jasnou představu o tom, jak má pásmo vypadat. Ta se poměrně záhy rozpadla, nešlo ji totiž uskutečnit, a tak jsem musela vymyslet celý nový koncept a páteř pořadu sestavit znovu. Naštěstí o Kotěrovi existuje dost publikací a různých zdrojů, rešerše měly být mým klíčem ke scénáři.

Foto: Petr Novák

Čím hlouběji jsem ale pátrala, tím větší chaos vznikal a víc otázek vyvstávalo, než se zodpovídalo. Jak pásmo uchopit? Je to pořad o Kotěrových stavbách? Má to být průřez jeho tvorbou a životem, který si ale každý může snadno vygooglit? Má to být můj pohled na osobnost české moderní architektury? A bude to uposlouchatelné, když většina vybraných textů pochází ze začátku 20. století?

Nakonec je tam všechno. Téměř. Je tam linka věnující se zakladatelskému mýtu Jana Kotěry. Jsou tam jeho dopisy, úryvky z monografie Otakara Novotného Jan Kotěra a jeho doba i z knihy Jan Kotěra 1871-1923 : zakladatel moderní české architektury (viz zdroje na konci článku). Je tam linka, která se dotýká mého osobního pohledu na architektovy stavby. V pořadu také hovoří historik umění a autor publikace Jan Kotěra v Hradci Ladislav Zikmund-Lender.

Pořad je k poslechu na webu Českého rozhlasu Vltava až do 18. ledna: https://vltava.rozhlas.cz/jan-kotera-blizky-a-vzdaleny-vecer-na-tema-ke-150-vyroci-narozeni-zakladatele-8642127

Dramaturgicky mě vedla Alena Blažejovská, režii měl Radim Nejedlý.

Muzeum v Hradci Králové. Foto: Petr Novák

Osudu hradeckých kiosků neboli „veřejných záchodků za 30 000,-“ v pořadu popisuje Ladislav Zikmund-Lender. V současnosti jsou tři z nich prázdné, využívaný je pouze jeden.

Co mě překvapilo a do pořadu se nevešlo (ale naštěstí to v rozhlase pokryli jiní):

Zdroje, z nichž v pořadu zazní úryvky:

KOTĚRA, Jan a Daniela KARASOVÁ. Jan Kotěra: 1871-1923 : zakladatel moderní české architektury : [katalog výstavy : Obecní dům Praha, 19.12.2001-24.3.2002. Praha: Obecní dům, 2001. ISBN 80-86339-08-4.

NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba: monografie o zakladateli české moderní architektury. Praha: SNKLHU, 1958. Současné umění (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění).

ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra in Hradec: Jan Kotěra v Hradci. Hradec Králové: Pravý úhel, 2016. ISBN 978-80-905271-6-4.

Další zdroje:

Jan Kotěra: jeho učitelé, doba a žáci : sborník textů mezinárodní konference k výstavě Kotěra. Po stopách moderny– : [výstava v Muzeu východních Čech v Hradci Králové, 6.9.2013-2.2.2014]. Hradec Králové: Muzeum východních Čech, 2013. ISBN 978-80-85031-98-0.

HERMANOVÁ, Hana. Rodinné domy Jana Kotěry. Praha: Foibos Books ve spolupráci s Foibos Bohemia, 2011. ISBN 978-80-87073-39-1.

KOTĚRA, Jan, POTŮČEK, Jakub, ed. Kotěra: po stopách moderny–. V Hradci Králové: Muzeum východních Čech, c2013. ISBN 978-80-85031-92-8.

O Janu Kotěrovi a současné architektuře: sborník přednášek z konference : Hradec Králové, 22.-23. října 2009. Praha: Česká komora architektů, 2010. ISBN 978-80-86790-15-2.

ZIKMUND, Jiří, ed. Budova muzea v Hradci Králové 1909-1913: Jan Kotěra. Hradec Králové: Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3.

Videa pro BuranTeatr

BuranTeatr je divadlo a centrum nezávislé scénické tvorby v Brně. Pro potřeby propagace jsme pro něj s Perky Pug Films natočili několik teaserů a trailerů.

Prošli jsme různými fázemi tvorby od prvotního brainstormingu s tvůrci, přes vytvoření konceptů, samotné natáčení a střih, až k výslednému tvaru, který se vždy lišil podle potřeby inscenaci či dalších uměleckých aktivit divadla.

Více na www.buranteatr.cz

Teaser: Rabbuni // sólová performance //
Teaser k performance Rabbuni pro Buranteatr: https://www.buranteatr.cz/program/detail/197
Koncept, režie: Nikol Patíková
Kamera, střih: Petr Novák
Video: https://vimeo.com/507673387
https://www.buranteatr.cz/program/detail/197
Aftermovie: BuranTeatr // Noc divadel 2019
Koncept, režie: Nikol Patíková
Kamera, střih: Petr Novák
https://vimeo.com/508757392
Náplava // Příliv nezávislé mimobrněnské scény
Náplava // „Něco jako festival“ 2020
Koncept: Nikol Patíková, Jana Fišerová
Kamera, střih: Petr Novák
Režie: Nikol Patíková
https://vimeo.com/507675464
Trailer: Workshopy v BuranTeatru
Upoutávka na workshopy v BuranTeatru v roce 2020
Koncept, režie: Nikol Patíková
Kamera, střih: Petr Novák
https://vimeo.com/507676647
Workshopy 2021: https://www.buranteatr.cz/program/?categoryIds%5B0%5D=3
Trailer: Divadlo utlačovaných
Teaser k Divadlu utlačovaných v Buranteatru
Koncept, režie: Nikol Patíková
Kamera, střih: Petr Novák
https://www.buranteatr.cz/program/detail/165
https://vimeo.com/507674025
Teaser: Divadlo utlačovaných
Teaser k Divadlu utlačovaných v Buranteatru
Koncept, režie, zvuk: Nikol Patíková
Kamera, střih: Petr Novák
https://www.buranteatr.cz/program/detail/165
https://vimeo.com/507674715

Měsíc autorského čtení 2020: Čestný host Maďarsko

Měsíc autorského čtení je každoroční měsíční oslava literatury, spisovatelského řemesla a setkávání spisovatelů se čtenáři. Pro mě osobně je to ale zejména možnost ptát se autorů na to, co mě zajímá, a jejich odpověďmi se nechávat inspirovat. Každý z nich totiž tvoří velmi indivudálně, každého z nich zajímají jiná témata, jiné motivy, které se pak odráží v jejich dílech.

Práce je to velmi rozmanitá. Nejde jen o dobrou přípravu, rešerše a vymýšlení originálních otázek. Je třeba se na místě naladit na dotazovaného člověka, umět improvizovat a lapat okolo poletující myšlenky a další a další otázky, které při rozhovoru přirozeně vyplynou.

Za celým literárním maratonem stojí nakladatelství Větrný mlýny, kterým děkuju za důvěru a volnou ruku při tvorbě podcastů.

Další vřelé díky patří neúnavným překladatelům a tlumočníkům László Kovácsovi, Lukáši Bendovi, Lucii Zakopalové a Adéle Gálové.

1. MAČ: Jan Novák / Pál Závada
První festivalový den ve společnosti spisovatelů Jana Nováka a Pála Závady.
2. MAČ: Péter Závada / Jan Němec
Jak se dá propojit rap a surrealistická poezie? A je Jan Němec hvězdou, po níž fanynky hází spodní prádlo? Dozvíte se v dalším dílu podcastu z Měsíce autorského čtení 2020.
3. MAČ: Gábor Németh / Alena Mornštajnová
Páteční večer přinesl rozhovor s prozaikem, scenáristou, redaktoem a vysokoškolským pedagogem Gáborem Némethem. Na Univerzitě divadelních a filmových umění v Budapešti vyučuje dramaturgii, scenáristiku a tvůrčí psaní.
Rozhovor se známou českou autorkou Alenou Mornštajnovou pak natočila Laura Krošláková.
4. MAČ: György Spiró / Petr Váša
Inspirativní večer s Györgym Spiró a Petrem Vášou.
5. MAČ: Gábor Schein / Stanislav Beran
Gábor Schein online a Stanislav Beran s Kocovinou.
6. MAČ: Gábor Kálmán
Šestý den se nesl ve znamení jediného autora, a to maďarského spisovatele Gábora Kálmána, který přečetl úryvek ze své povídkové knihy Nova.
7. MAČ: Levente Csender / Jan Štolba
Rozhovor se spisovatelem a literárním kritikem Janem Štolbou a autorské čtení maďarského autora Levente Csendera.
8. MAČ: Dániel Varró / Viki Shock & Patrik Linhart
Maďarský spisovatell Daniel Varró a téměř necenzurovaný rozhovor s krály českého undergroundu Viki Shockem a Patrikem Linhartem.
9. MAČ: Lajos Parti Nagy / Veronika Bendová
Čtení maďarského básníka a spisovatele Lajos Parti Nagy a české spisovatelky Veroniky Bendové.
10. MAČ: Gergely Péterfy / Ivana Myšková & Vratislav Kadlec
Jak se maďarskému spisovateli Gergelymu Péterfymu líbilo v Brně a kdo z manželského literárního páru Myšková-Kadlec má delší vlasy?
11. MAČ: Renáto Fehér / Martin Daneš
Jakou spojitost vidí maďarský spisovatel Renáto Fehér mezi československou politikou v letech 70. až 80. a současným orbánovským systémem v Maďarsku?
A jak se šéfredaktor české varianty časopisu Hustler dostal k napsání románu o Karlu Poláčkovi?
12. MAČ: Jiří Šimáček
Dvanáctý festivalový den s Jiřím Šimáčkem.
13. MAČ: Karin Lednická
Třináctý večer patřil Karin Lednické a jejímu románu Šikmý kostel.
14. MAČ: Benedek Totth / Jiří Sádlo
Čtrnáctý festivalový večer představil maďarského spisovatele Benedeka Tottha a českého přírodovědce Jiřího Sádla.
15. MAČ: Edina Szvoren / Radka Denemarková
Jak vznikají krátké prózy maďarské spisovatelky Ediny Szvoren? A proč je podle Radky Denemarkové nepřípustné, že je současná společnost stále patriarchální?
16. MAČ: Viktor Horváth / Josef Straka
O Švejkovi s maďarským spisovatelem Viktorem Horváthem a noční hovory s Josefem Strakou a Annou Luňákovou.
17. MAČ: Andrea Tompa / Zdeněk Volf
S maďarskou spisovatelkou Andreou Tompou o cestování dovnitř sebe samé. A duchovní básně Zdeňka Volfa s hudebním doprovodem.
18. MAČ: Ferenc Czinki / Miřenka Čechová
Jaký má Ferenc Czinki vztah k Brnu, Bratislavě či Budapešti? Miřenka Čechová pak v rozhovoru odkrývá postoj k vlastnímu psaní.
19. MAČ: Zita Iszó / Jiří Hájíček
Rozhovor se Zitou Izsó o psaní poezie a překračování hranic mezi poezií a prózou pořídila Katka Hejnarová.
Nikol Patíková se pak vyptávala Jiřího Hájíčka, jak se mu píšou ženské postavy a co má rád na autorských čteních.
20. MAČ: István Vörös / Adéla Knapová
Povídání s bohemistou Istvánem Vörösem o básních a českém jazyce. V rozhovoru s Adélou Knapovou jsme se pak dotkly její prozaické ale i novinářské zkušenosti.
22. MAČ: István Kemény
Rozhovor s maďarským spisovatelem pořídila Katka Hejnarová.
23. MAČ: Zsófi Kemény / Marcin Wicha
S Zsófi Kemény o Harry Potterovi a hejtech na sociálních sítích, s polským spisovatelem o dobrém a špatném designu.
24. MAČ: Olga Stehlíková
Povídání s básnířkou Olgou Stehlíkovou pořídila Katka Hejnarová.
25. MAČ: Krisztina Tóth, Petr Kukal
S Krisztinou Tóth jsme mluvily o dětství. Petr Kukal pak četl své básně.
26. MAČ: Tímea Penzes / Petr Hruška
S Tímeou Penzes jsme si povídali o cestování i nevyslovitelných českých slovech. Rozhovor s Petrem a Františkem Hruškou pořídil Petr Minařík.
27. MAČ: Endre Kukorelly / Petr Chudožilov
V rozhovoru s Endre Kukorellym jsme si povídali o jeho dětství a podstatě výuky tvůrčího psaní, s Petrem Chudožilovem pak o rozhlasových hrách a přátelství.
28. MAČ: László Darvasi / Jonáš Zbořil
S László Darvasim jsme mluvili o postavení literárních časopisů na Maďarské scéně. O básních, vlacích a Brnu si s Jonášem Zbořilem povídal Petr Minařík.
29. MAČ: Dénes Krusovszky / Petr Čichoň
Básník Dénes Krusovszky mluvil o síle poezie a prózy.
S Petrem Čichoněm jsme pak zabrousili na téma básní i lásky.

Marta – dokumentární portrét

Portrétní dokument věnovaný sólistce Národního divadla Martě Drastíkové.

Kamera: Lukáš Vojáček, Nikol Patíková (Jančíková)

Zvuk: Radek Luštický, Nikol Patíková (Jančíková)

Námět, scénář, režie: Nikol Patíková (Jančíková)

Citlivý člověk

Vyvalíš se ze dveří, jejichž vrzání ti okamžitě způsobí migrénu, který se celej den nezbavíš, a vyfoukneš smradlavej kouř do jarního rána. Víš, že první ranní kafe rozhodne, jestli zůstaneš nasraná, nebo ten divnej večer aspoň trochu povolí a ty se začneš všemu smát. Nejen všemu, ale všem. Naštveš dost lidí a největší radost máš, když naštveš ty, který si to podle tebe fakt zaslouží, i když nevíš proč. Když v dopravním prostředku nepustíš sednout bábu, která sice vypadá jako pohádková babička, ale stejně víš, že těch svých pět vnoučat potají a rafinovaně týrá. Navíc, bábo, támhle jsou další dvě volný místa a támhle další čtyři, jenže já ti sedím na místě, viď. Na tvým oblíbeným, na kterým sedáváš den, co den, když jedeš do tý samý večerky nakoupit bílej jedovatej cukr napuštěnej palmáčem, aby tvoje nejstarší vnučka mohla po nocích brečet, že je tlustá a tajně se mlátit do břicha a jemně se řezat na neviditelný místa, z kterých vytečou jen tři kapky krve, protože na víc nemá. Aspoň to není vidět.

Ale už zas koukáš z okna, o bábu se nestaráš, ani nevíš, že potkáš její prostřední vnouče. Ten kluk ti nabídne cigaretu a pak se stane něco, co na sebe začne nabalovat další něco, ale tam ještě zdaleka nejsme. Teď se díváš z okna a přemýšlíš, jestli jsi vážně včera musela říkat všechny ty věci. Ale asi jo, asi vážně musela, protože to nebylo jen alkoholem a neříkalas‘ to proto, abys mu ublížila, ale protože to tak sakra cítíš, a protože to v tu chvíli byla jediná možná obrana. Protože co jinýho se na to dalo říct.

„Tys nikdy neměla mít dítě.“

„Ano miláčku, máš naprostou pravdu.“

„Jsi ubohá.“

„Mám ti zítra k obědu upéct kachnu, nebo by sis dal radši bůček?“

„Nikdy jsi nic nedokázala.“

„Jistěže můžeš jít na pivo.“

Jistěže může jít na pivo, zatímco ty se budeš doma bát jeho příchodu. Bát se, co zas bude, co na tebe bude křičet, jestli tentokrát schytáš plnou palbu kurev a mrch, nebo si tentokrát vystačí s obyčejnou krávou. A nevíš, jestli se víc bojíš nadávek, nebo výhružek, že se oběsí. A zase si budeš přát, aby tě aspoň jednou uhodil. Aspoň jednou jedinkrát, ať máš od něj aspoň jednu modřinu na pěkně viditelným místě, protože to se jaksi dokazuje líp než to, že tě požene k soudu a sebere ti dítě.

Ale teď jsi v pohodě, koukáš z okna a říkáš si, že to, žes mu řekla, že sis ho nikdy neměla vzít, je vlastně uplně v pořádku. A smrdíš divným večírkem, levným vínem a fajnovýma cigárama a na chvíli jsi zas měla pocit, že žiješ, že to jsi ty, že jsi ráda, že nepečeš doma kachnu a možná je fakt, že jediný, cos‘ kdy dokázala, nebo „dokázala“, je pár textů o jejichž kvalitě by se dalo polemizovat, protože příliš nadužíváš slovo „že“. 

Vystupuješ a hledáš ty správný dveře, do kterých se můžeš opřít a ony se otevřou. Nevíš, jestli to půjde těžce nebo se otevřou samy. Najdeš je napoprvé, to se ti nestává často. Máš ještě spoustu času a divnou pachuť v puse. Francouzský cigára a špatný víno. Moc síry, řekl by V. Proto tě bolí hlava. V. rozumí vínu, ale lidem moc ne. Občas se chceš svěřit, ale on ti místo toho naleje víno. Taky dobrý.

Máš různý typy kamarádů. Ten rozumí vínu, ten rozumí počítačům, ten zvláštně vyslovuje tvoje jméno, a to se ti líbí. Ten je do tebe psychopaticky zamilovanej, a tak už se s ním nevídáš. Teď ti ale chybí ten, co ti umí udělat dobrou kávu.

„Děvko.“ Otočíš se, máš pocit, že ti na záda dýchá ten, koho sis vzala, ale nikdo tam není. Dostal se ti do hlavy.

Přemýšlíš, co řekneš.

Ahoj. Já jsem xx. Dvacet iks let. Rozvedená. Skoro. Samoživitelka. Brzy. Závislá na kávě. Závislá na víně. Závislá na lidech, co mi ubližují. Masochistka.

Vůbec nevíš, jak to tam bude vypadat. Bojíš se, že tam bude pár katolíků a zbytek sektáři, kteří tě donutí odevzdat jim veškerý majetek. Počkat. Jaký majetek? Veškerý majetek, který vlastníš, je sedmadvacet punčoch a asi sto třicet osm šatů. Dítě není tvůj majetek a on ti ho stejně vezme. Říkal to. Včera, předevčírem, před půl rokem. Jsi neschopná, sobecká a bezohledná. Děvka.

Je ti to líto, protože víš, že to tak není. Protože nechceš péct bůček, ale chceš dělat věci. Něco dokázat. Komu. Co. Sobě? Jemu? Nebo těm, kteří ti velice citlivě naznačili, že bys měla sedět doma na zadku, protože jinak se svému dítěti velmi pravděpodobně odcizíš a všechno bude v hajzlu? A měla bys vůbec říkat věci jako hajzl, když máš dítě? Nebo na to jen pomyslet?

Opřeš se zády o barák, na kterym je napsáno „Podpůrné skupiny zde“. Nebo taky ne, možná je to uplně anonymní barák s neuchopitelnou žluto šedou omítkou, ale ty se prostě momentálně potřebuješ opřít. Hrábneš do kapsy kabátu a už víš, že seš prostě v hajzlu, protože nemáš zapalovač. Z posledních zbytků seschlýho tabáku si umotáš ubohou cigaretu a čekáš na nějakýho chudáka, co půjde okolo, abys po něm mohla skočit. A pokud se tě nelekne, použiješ jednu ze svých zbraní a hodíš si mastný vlasy přes rameno, opuchlým okem na něj mrkneš a z úst ti vyjde podivná pára, jestli jako nemá zapalovač. A když budeš mít štěstí, tak tě pak třeba ohne u sebe doma, protože se vykašleš na přiblbou podpůrnou skupinu pro matky samoživitelky.

Ale nic z toho se nestane. Kluk, moc si ho neprohlížíš, se zastaví, a dokonce ti nabídne vlastní ukrajinskou cigaretu, protože ta tvoje vypadá hůř než ty sama. A připálí ti a ty si ho pořád neprohlížíš a nepřeskočí žádná jiskra, proč by taky měla, když je z tebe cítit podivnej divadelní večírek, na kterej ses dostala uplnou náhodou, jen proto, žes jednomu herci dovolila, aby ti sáhl na zadek. A pak taky na prsa a pak tě vojel v herecké šatně, kde to páchlo zpocenýma ponožkama, pižmem a doutníkama. Nebo taky ne.

Děvko.

Kouříš a koušeš si nehty a pak si všimneš, že tam ten kluk pořád stojí. Doma nikdy nekouříš, ale když jdeš ven, tak jo. Před dítětem si nikdy nekoušeš nehty, ale když jsi nervózní, což posledních pár měsíců jsi pořád, tak jo. Takže si tě jednoho dne zavolá učitelka ze školky a velmi citlivě se ti snaží říct, že bys svýmu dítěti možná jednou za čas mohla ostříhat nehty, aby si je furt nekousal. A ty si uvědomíš, že nevíš, kdy naposledy jsi je svýmu dítěti stříhala, protože se poslední týdny soustředíš jen na to, aby ti konečně fláknul, aby se ti po obličeji rozlila taková modřina, že bys konečně měla důvod odejít. Protože kam bys teď chodila vždyť já tě přece nebiju, tak co víc chceš.

Opíráš se o zeď a koukáš na toho kluka, kterej tam stojí tak tři vteřiny a čeká, až mu vrátíš ten zapalovač a víš, že když se pohneš, když se odlepíš od stěny, tak se sesypeš. To ale nemůžeš, protože máš přece malé dítě, o které se musíš starat, i když se o něj nestaráš. 

A kam pořád jezdíš a proč pracuješ a proč tě teda musím živit.

Děvko.

Vrátíš mu ten zapalovač a on vejde do těch dveří, do kterých máš zamířeno i ty. Konečně se odlepíš od zdi. V zatuchlé místnosti si naliješ připravenou kávu, která smrdí podobně jako ta šatna včera a víš, že je to zas v hajzlu, protože první kafe, to prostě určuje to, jakej budeš mít den. A přitom nechceš být negativní, vůbec ne, chceš svýmu dítěti předat pozivitní náhled na svět a vůbec před ním neříkáš špatný věci, který by ho mohly nemile ovlivnit.

Tohle je skupina pro samoživitelky, přemýšlíš, jestli je i skupina pro samoživitele, proč tady ten týpek vůbec je. Nesnášíš tady ty skupiny. Klub maminek. Výtvarný kroužek. Taneční skupinu. Shluk lidí za jakýmkoli účelem. Nesnášíš lidi. Ale usmíváš se. Proč tady jsi?

„Já se sem jen chodím dívat.“

„Jako v Klubu rváčů?“

„V čem?“

„Palahniuk.“

„Cože?“ 

Díváš se na něj a lituješ ho. Lituješ ho víc, než sama sebe a víš, že tohle si vezmeš za svý. Že je to tvůj novej životní projekt, že tohohle týpka můžeš ještě hodně naučit a po tom, co s ním odžiješ pro něj velkou část jeho života a pro tebe okem téměř nezachytitelnou zbytečnou vteřinu, už pro něj nikdy nebude nic jako dřív. A říkáš mu… Hlavně se do mě nezamiluj.

A on ti ráno udělá aeropress, ale ty spěcháš za svým dítětem, o který se nestaráš, takže to vypiješ mezi dveřma a slibuješ, že se ozveš, ale víš, že spíš ne.

Sedíš v dopravním prostředku, je plno, nad tebe si stoupne holka, která může ale taky nemusí být těhotná, je to pro tebe nepříjemná situace, nechce se ti riskovat, ale mnohem víc se ti nechce vstávat, protože páni, jedeš z jednoho konce světa na druhej. Tak radši vystoupíš a na zastávce poslední ukrajinský cigáro spláchneš další kávou. A říkáš si, že už nebudeš kouřit drahý cigára a pít levný víno a spát s hvězdama divadel, jejichž jméno nikdo nezná. A pak kolem tebe projede další dopravní prostředek, co má na sobě polep toho velkýho divadla, kterým tolik opovrhuješ a pitvoří se na tebe hned několik herců a hele, s tímhle jsem spala, ale proč mi to teď musí připomínat každá druhá šalina, když ten sex byl tak špatnej, to teda nechápu a děkuju pěkně.

A nejradši bys na ty koleje položila hlavu, jenže jsi ujela teprve jednu zastávku, takže týpek, co ti ráno uvařil aeropress už ti píše, že to bylo skvělý (ty víš, že to bylo skvělý), a že tě chce zase brzo vidět (no proč ne) a další věci, který se tě nedotýkaj a jen bezmyšlenkovitě odepisuješ, protože se těšíš na svý dítě, který nepozná, jestli jsi pila levný víno, pozná jen to, že ty jsi jeho zeď, takže se nemůžeš jen tak zbortit. A to ani když tu facku konečně dostaneš a odejdeš.

Zbytky melancholie: teaser

Jeden den / Pokoj

Díváš se na ni, jak spí. Jak se jí leskne pleť. Jak má jedno víčko odřené a ty nevíš proč. Nevíš, co se jí honí hlavou, že by chtěla psát jako Virgina Woolfová, ale žít bez deprese. Ani jedno se jí zatím nedaří. Otevře oči a máš pocit, jako by pokoj, dosud zatemnělý těžkými závěsy, najednou něco rozsvítilo. A ne, není najednou vše zalité sluncem. Je to jen pološero, které osvětluje rozbitá poblikávající lampa z ulice.

„Ty květiny koupím sama,“ je první, co po probuzení řekne a ty nevíš, o čem mluví. Zase.

(Pokračování textu…)

Nespolehlivý vypravěč

Chtěl jsem ji políbit. Podívala se na mě těma očima. Které říkají, že chce ten polibek. Ten první, který pak rozhodne o dalším vývoji. Vývoji světa, vesmíru a vůbec. Ale vesmír bude dál dokonale existovat i bez nás. I bez onoho polibku. Tak jsem jí místo toho podal ruku. Potřásl jí a řekl, na shledanou a myslel jsem to vážně. Chtěl jsem ji znovu vidět. Vypadala překvapeně, asi je zvyklá na úplně jiné chování. Je to ten typ holky, co nikdy není sama. Vždycky ji někdo osloví, vždycky s někým chodí, nebo se vídá, nebo vítá první polibky. A tak jsem radši odešel. Zůstala tam stát, s polibkem vtištěným na čelo, který možná byl skutečný a možná si ho jen ona vysnila. Nebo já.

Potkali jsme se náhodou. Rande naslepo, vrazili jsme do sebe a vylila na mě kávu, nebo já na její bílou blůzu červené víno, naše oči se potkali ve středu místnosti na party, kde jsme nikoho neznali, tohle je můj kamarád, tohle je moje kamarádka, seznamte se, osud nebo pracovní schůzka. Už nevím, jak to bylo. Na ničem z toho nezáleží. Ale na čem pak, když ne na místě a situaci? Na tom, že jsme to my. Je to jen ona a jsem to jen já, ale nic nás zatím nepoutá. Jen několik málo vyměněných slov, kupodivu žádné hry, pár vypitých sklenic, které znovu doplníme. Doufám. Chci ji vidět. Vážně chci? Strašně to posere. Je to ten typ člověka. Co nechce, ale nemůže si pomoct. Posere to a mě to bude mrzet. Ne, nebude mi to líto, nebude mě to bolet, protože jsem to přece věděl dopředu.

Podala mi ruku a řekla na shledanou. A já nevím, jestli mě vážně chce ještě vidět, nebo byla jen zdvořilá. Proč mi nedala pusu? Není to teď náhodou feministický hnutí, který má spasit svět? Možná mi chtěla dát pusu na čelo, ale to je na ni asi moc intimní. Navíc na mě nedosáhne. Pocitově mám tak o dva metry víc, a ne, není to tím, že bych se povyšoval, ale tím, jak je maličká ve své křehkosti, kterou schovává za tu obrovskou sílu, kterou disponuje. Hrozně to poseru. Nechci, nejsem ten typ, co rád zrazuje lidi, ale v doteku její dlaně je neskutečná vřelost, kterou já nejsem schopný zvládnout. Vím to už teď a nic s tím neudělám.

Jediné, čeho jsem schopný, je trápit se s tím proč neudělala ten jeden jediný krok vpřed, krok blíž, krok ke mně, který by byl jasným znamením. Že mi chce dát pusu. Že jí já chci vlepit polibek. Že jí chci vlepit za to, jak je dokonalá ve své nedokonalosti (bože to je ale žvást, nicméně, není to z mé hlavy, to ten její stalker jí píše tyhle neskutečný klišé, nojo, nemůže být každej hned spisovatelem), za to, jak se odhaluje, jen proto, abych ji měl rád, abych se do ní zamiloval, ale zatím to je obráceně. Já se schovávám a nejsem ničím nápadný. Nevypadá to, že bych jí mohl ublížit, tak se do mě s důvěrou propadá.

Propadl jsem se do tvýho pobavenýho úsměvu a myslel jsem, že jsme v tom spolu. Udělala krok ke mně, podala mi ruku, přitáhla si mě, stoupla si na špičky a políbila mě na rty. Nebo já ji na čelo. Ne. Jediný dotek mezi námi proběhl, když mě vzala za zápěstí a podívala se na hodinky. Už musím jít. A dál nic.