Citlivý člověk
Vyvalíš se ze dveří, jejichž vrzání ti okamžitě způsobí migrénu, který se celej den nezbavíš, a vyfoukneš smradlavej kouř do jarního rána. Víš, že první ranní kafe rozhodne, jestli zůstaneš nasraná, nebo ten divnej večer aspoň trochu povolí a ty se začneš všemu smát. Nejen všemu, ale všem. Naštveš dost lidí a největší radost máš, když naštveš ty, který si to podle tebe fakt zaslouží, i když nevíš proč. Když v dopravním prostředku nepustíš sednout bábu, která sice vypadá jako pohádková babička, ale stejně víš, že těch svých pět vnoučat potají a rafinovaně týrá. Navíc, bábo, támhle jsou další dvě volný místa a támhle další čtyři, jenže já ti sedím na místě, viď. Na tvým oblíbeným, na kterým sedáváš den, co den, když jedeš do tý samý večerky nakoupit bílej jedovatej cukr napuštěnej palmáčem, aby tvoje nejstarší vnučka mohla po nocích brečet, že je tlustá a tajně se mlátit do břicha a jemně se řezat na neviditelný místa, z kterých vytečou jen tři kapky krve, protože na víc nemá. Aspoň to není vidět.
Ale už zas koukáš z okna, o bábu se nestaráš, ani nevíš, že potkáš její prostřední vnouče. Ten kluk ti nabídne cigaretu a pak se stane něco, co na sebe začne nabalovat další něco, ale tam ještě zdaleka nejsme. Teď se díváš z okna a přemýšlíš, jestli jsi vážně včera musela říkat všechny ty věci. Ale asi jo, asi vážně musela, protože to nebylo jen alkoholem a neříkalas‘ to proto, abys mu ublížila, ale protože to tak sakra cítíš, a protože to v tu chvíli byla jediná možná obrana. Protože co jinýho se na to dalo říct.
„Tys nikdy neměla mít dítě.“
„Ano miláčku, máš naprostou pravdu.“
„Jsi ubohá.“
„Mám ti zítra k obědu upéct kachnu, nebo by sis dal radši bůček?“
„Nikdy jsi nic nedokázala.“
„Jistěže můžeš jít na pivo.“
Jistěže může jít na pivo, zatímco ty se budeš doma bát jeho příchodu. Bát se, co zas bude, co na tebe bude křičet, jestli tentokrát schytáš plnou palbu kurev a mrch, nebo si tentokrát vystačí s obyčejnou krávou. A nevíš, jestli se víc bojíš nadávek, nebo výhružek, že se oběsí. A zase si budeš přát, aby tě aspoň jednou uhodil. Aspoň jednou jedinkrát, ať máš od něj aspoň jednu modřinu na pěkně viditelným místě, protože to se jaksi dokazuje líp než to, že tě požene k soudu a sebere ti dítě.
Ale teď jsi v pohodě, koukáš z okna a říkáš si, že to, žes mu řekla, že sis ho nikdy neměla vzít, je vlastně uplně v pořádku. A smrdíš divným večírkem, levným vínem a fajnovýma cigárama a na chvíli jsi zas měla pocit, že žiješ, že to jsi ty, že jsi ráda, že nepečeš doma kachnu a možná je fakt, že jediný, cos‘ kdy dokázala, nebo „dokázala“, je pár textů o jejichž kvalitě by se dalo polemizovat, protože příliš nadužíváš slovo „že“.
Vystupuješ a hledáš ty správný dveře, do kterých se můžeš opřít a ony se otevřou. Nevíš, jestli to půjde těžce nebo se otevřou samy. Najdeš je napoprvé, to se ti nestává často. Máš ještě spoustu času a divnou pachuť v puse. Francouzský cigára a špatný víno. Moc síry, řekl by V. Proto tě bolí hlava. V. rozumí vínu, ale lidem moc ne. Občas se chceš svěřit, ale on ti místo toho naleje víno. Taky dobrý.
Máš různý typy kamarádů. Ten rozumí vínu, ten rozumí počítačům, ten zvláštně vyslovuje tvoje jméno, a to se ti líbí. Ten je do tebe psychopaticky zamilovanej, a tak už se s ním nevídáš. Teď ti ale chybí ten, co ti umí udělat dobrou kávu.
„Děvko.“ Otočíš se, máš pocit, že ti na záda dýchá ten, koho sis vzala, ale nikdo tam není. Dostal se ti do hlavy.
Přemýšlíš, co řekneš.
Ahoj. Já jsem xx. Dvacet iks let. Rozvedená. Skoro. Samoživitelka. Brzy. Závislá na kávě. Závislá na víně. Závislá na lidech, co mi ubližují. Masochistka.
Vůbec nevíš, jak to tam bude vypadat. Bojíš se, že tam bude pár katolíků a zbytek sektáři, kteří tě donutí odevzdat jim veškerý majetek. Počkat. Jaký majetek? Veškerý majetek, který vlastníš, je sedmadvacet punčoch a asi sto třicet osm šatů. Dítě není tvůj majetek a on ti ho stejně vezme. Říkal to. Včera, předevčírem, před půl rokem. Jsi neschopná, sobecká a bezohledná. Děvka.
Je ti to líto, protože víš, že to tak není. Protože nechceš péct bůček, ale chceš dělat věci. Něco dokázat. Komu. Co. Sobě? Jemu? Nebo těm, kteří ti velice citlivě naznačili, že bys měla sedět doma na zadku, protože jinak se svému dítěti velmi pravděpodobně odcizíš a všechno bude v hajzlu? A měla bys vůbec říkat věci jako hajzl, když máš dítě? Nebo na to jen pomyslet?
Opřeš se zády o barák, na kterym je napsáno „Podpůrné skupiny zde“. Nebo taky ne, možná je to uplně anonymní barák s neuchopitelnou žluto šedou omítkou, ale ty se prostě momentálně potřebuješ opřít. Hrábneš do kapsy kabátu a už víš, že seš prostě v hajzlu, protože nemáš zapalovač. Z posledních zbytků seschlýho tabáku si umotáš ubohou cigaretu a čekáš na nějakýho chudáka, co půjde okolo, abys po něm mohla skočit. A pokud se tě nelekne, použiješ jednu ze svých zbraní a hodíš si mastný vlasy přes rameno, opuchlým okem na něj mrkneš a z úst ti vyjde podivná pára, jestli jako nemá zapalovač. A když budeš mít štěstí, tak tě pak třeba ohne u sebe doma, protože se vykašleš na přiblbou podpůrnou skupinu pro matky samoživitelky.
Ale nic z toho se nestane. Kluk, moc si ho neprohlížíš, se zastaví, a dokonce ti nabídne vlastní ukrajinskou cigaretu, protože ta tvoje vypadá hůř než ty sama. A připálí ti a ty si ho pořád neprohlížíš a nepřeskočí žádná jiskra, proč by taky měla, když je z tebe cítit podivnej divadelní večírek, na kterej ses dostala uplnou náhodou, jen proto, žes jednomu herci dovolila, aby ti sáhl na zadek. A pak taky na prsa a pak tě vojel v herecké šatně, kde to páchlo zpocenýma ponožkama, pižmem a doutníkama. Nebo taky ne.
Děvko.
Kouříš a koušeš si nehty a pak si všimneš, že tam ten kluk pořád stojí. Doma nikdy nekouříš, ale když jdeš ven, tak jo. Před dítětem si nikdy nekoušeš nehty, ale když jsi nervózní, což posledních pár měsíců jsi pořád, tak jo. Takže si tě jednoho dne zavolá učitelka ze školky a velmi citlivě se ti snaží říct, že bys svýmu dítěti možná jednou za čas mohla ostříhat nehty, aby si je furt nekousal. A ty si uvědomíš, že nevíš, kdy naposledy jsi je svýmu dítěti stříhala, protože se poslední týdny soustředíš jen na to, aby ti konečně fláknul, aby se ti po obličeji rozlila taková modřina, že bys konečně měla důvod odejít. Protože kam bys teď chodila vždyť já tě přece nebiju, tak co víc chceš.
Opíráš se o zeď a koukáš na toho kluka, kterej tam stojí tak tři vteřiny a čeká, až mu vrátíš ten zapalovač a víš, že když se pohneš, když se odlepíš od stěny, tak se sesypeš. To ale nemůžeš, protože máš přece malé dítě, o které se musíš starat, i když se o něj nestaráš.
A kam pořád jezdíš a proč pracuješ a proč tě teda musím živit.
Děvko.
Vrátíš mu ten zapalovač a on vejde do těch dveří, do kterých máš zamířeno i ty. Konečně se odlepíš od zdi. V zatuchlé místnosti si naliješ připravenou kávu, která smrdí podobně jako ta šatna včera a víš, že je to zas v hajzlu, protože první kafe, to prostě určuje to, jakej budeš mít den. A přitom nechceš být negativní, vůbec ne, chceš svýmu dítěti předat pozivitní náhled na svět a vůbec před ním neříkáš špatný věci, který by ho mohly nemile ovlivnit.
Tohle je skupina pro samoživitelky, přemýšlíš, jestli je i skupina pro samoživitele, proč tady ten týpek vůbec je. Nesnášíš tady ty skupiny. Klub maminek. Výtvarný kroužek. Taneční skupinu. Shluk lidí za jakýmkoli účelem. Nesnášíš lidi. Ale usmíváš se. Proč tady jsi?
„Já se sem jen chodím dívat.“
„Jako v Klubu rváčů?“
„V čem?“
„Palahniuk.
„Cože?“
Díváš se na něj a lituješ ho. Lituješ ho víc, než sama sebe a víš, že tohle si vezmeš za svý. Že je to tvůj novej životní projekt, že tohohle týpka můžeš ještě hodně naučit a po tom, co s ním odžiješ pro něj velkou část jeho života a pro tebe okem téměř nezachytitelnou zbytečnou vteřinu, už pro něj nikdy nebude nic jako dřív. A říkáš mu… Hlavně se do mě nezamiluj.
A on ti ráno udělá aeropress, ale ty spěcháš za svým dítětem, o který se nestaráš, takže to vypiješ mezi dveřma a slibuješ, že se ozveš, ale víš, že spíš ne.
Sedíš v dopravním prostředku, je plno, nad tebe si stoupne holka, která může ale taky nemusí být těhotná, je to pro tebe nepříjemná situace, nechce se ti riskovat, ale mnohem víc se ti nechce vstávat, protože páni, jedeš z jednoho konce světa na druhej. Tak radši vystoupíš a na zastávce poslední ukrajinský cigáro spláchneš další kávou. A říkáš si, že už nebudeš kouřit drahý cigára a pít levný víno a spát s hvězdama divadel, jejichž jméno nikdo nezná. A pak kolem tebe projede další dopravní prostředek, co má na sobě polep toho velkýho divadla, kterým tolik opovrhuješ a pitvoří se na tebe hned několik herců a hele, s tímhle jsem spala, ale proč mi to teď musí připomínat každá druhá šalina, když ten sex byl tak špatnej, to teda nechápu a děkuju pěkně.
A nejradši bys na ty koleje položila hlavu, jenže jsi ujela teprve jednu zastávku, takže týpek, co ti ráno uvařil aeropress už ti píše, že to bylo skvělý (ty víš, že to bylo skvělý), a že tě chce zase brzo vidět (no proč ne) a další věci, který se tě nedotýkaj a jen bezmyšlenkovitě odepisuješ, protože se těšíš na svý dítě, který nepozná, jestli jsi pila levný víno, pozná jen to, že ty jsi jeho zeď, takže se nemůžeš jen tak zbortit. A to ani když tu facku konečně dostaneš a odejdeš.