Chtěl jsem ji políbit. Podívala se na mě těma očima. Které říkají, že chce ten polibek. Ten první, který pak rozhodne o dalším vývoji. Vývoji světa, vesmíru a vůbec. Ale vesmír bude dál dokonale existovat i bez nás. I bez onoho polibku. Tak jsem jí místo toho podal ruku. Potřásl jí a řekl, na shledanou a myslel jsem to vážně. Chtěl jsem ji znovu vidět. Vypadala překvapeně, asi je zvyklá na úplně jiné chování. Je to ten typ holky, co nikdy není sama. Vždycky ji někdo osloví, vždycky s někým chodí, nebo se vídá, nebo vítá první polibky. A tak jsem radši odešel. Zůstala tam stát, s polibkem vtištěným na čelo, který možná byl skutečný a možná si ho jen ona vysnila. Nebo já.
Potkali jsme se náhodou. Rande naslepo, vrazili jsme do sebe a vylila na mě kávu, nebo já na její bílou blůzu červené víno, naše oči se potkali ve středu místnosti na party, kde jsme nikoho neznali, tohle je můj kamarád, tohle je moje kamarádka, seznamte se, osud nebo pracovní schůzka. Už nevím, jak to bylo. Na ničem z toho nezáleží. Ale na čem pak, když ne na místě a situaci? Na tom, že jsme to my. Je to jen ona a jsem to jen já, ale nic nás zatím nepoutá. Jen několik málo vyměněných slov, kupodivu žádné hry, pár vypitých sklenic, které znovu doplníme. Doufám. Chci ji vidět. Vážně chci? Strašně to posere. Je to ten typ člověka. Co nechce, ale nemůže si pomoct. Posere to a mě to bude mrzet. Ne, nebude mi to líto, nebude mě to bolet, protože jsem to přece věděl dopředu.
Podala mi ruku a řekla na shledanou. A já nevím, jestli mě vážně chce ještě vidět, nebo byla jen zdvořilá. Proč mi nedala pusu? Není to teď náhodou feministický hnutí, který má spasit svět? Možná mi chtěla dát pusu na čelo, ale to je na ni asi moc intimní. Navíc na mě nedosáhne. Pocitově mám tak o dva metry víc, a ne, není to tím, že bych se povyšoval, ale tím, jak je maličká ve své křehkosti, kterou schovává za tu obrovskou sílu, kterou disponuje. Hrozně to poseru. Nechci, nejsem ten typ, co rád zrazuje lidi, ale v doteku její dlaně je neskutečná vřelost, kterou já nejsem schopný zvládnout. Vím to už teď a nic s tím neudělám.
Jediné, čeho jsem schopný, je trápit se s tím proč neudělala ten jeden jediný krok vpřed, krok blíž, krok ke mně, který by byl jasným znamením. Že mi chce dát pusu. Že jí já chci vlepit polibek. Že jí chci vlepit za to, jak je dokonalá ve své nedokonalosti (bože to je ale žvást, nicméně, není to z mé hlavy, to ten její stalker jí píše tyhle neskutečný klišé, nojo, nemůže být každej hned spisovatelem), za to, jak se odhaluje, jen proto, abych ji měl rád, abych se do ní zamiloval, ale zatím to je obráceně. Já se schovávám a nejsem ničím nápadný. Nevypadá to, že bych jí mohl ublížit, tak se do mě s důvěrou propadá.
Propadl jsem se do tvýho pobavenýho úsměvu a myslel jsem, že jsme v tom spolu. Udělala krok ke mně, podala mi ruku, přitáhla si mě, stoupla si na špičky a políbila mě na rty. Nebo já ji na čelo. Ne. Jediný dotek mezi námi proběhl, když mě vzala za zápěstí a podívala se na hodinky. Už musím jít. A dál nic.