Díváš se na ni, jak spí. Jak se jí leskne pleť. Jak má jedno víčko odřené a ty nevíš proč. Nevíš, co se jí honí hlavou, že by chtěla psát jako Virgina Woolfová, ale žít bez deprese. Ani jedno se jí zatím nedaří. Otevře oči a máš pocit, jako by pokoj, dosud zatemnělý těžkými závěsy, najednou něco rozsvítilo. A ne, není najednou vše zalité sluncem. Je to jen pološero, které osvětluje rozbitá poblikávající lampa z ulice.
„Ty květiny koupím sama,“ je první, co po probuzení řekne a ty nevíš, o čem mluví. Zase.
Dívá se na sebe do zrcadla, umyje si obličej, pleť se jí už neleskne. Vůně kávy se usadí v její kůži jako by se oblékla do šatů z voňavých zrnek. Už je podzim, říká si a radši by si místo kávy dala víno.
V tu chvíli ještě nevíš, že ses zamiloval tak, jak se v životě zamiluješ jen jednou. Jenže vždycky, když ji chceš pohladit, uhne. Lampa zabliká a zhasne.
Zdálo se to jako dobrý nápad. Sbalit si pár knih, Kunderu, jistě, pár nových punčoch a dát sbohem všemu. Prásknout dveřmi, spálit mosty, prásknout do bot. Bylo to všechno, co jste mohli kdy potřebovat. Drahé hotely, kde vám stačila snídaně a postel, tedy hlavně ta postel. Nemohli jste se sami sebe nabažit. Jako bys po letech přísného půstu konečně mohl jíst, cokoli, a hlavně kdykoli tě napadne. Byla jako čerstvé hrozny nacucané vodou, co ti svou energií a živelností sami od sebe praskají v dlaních.
Nepotřebujeme pokoje. Naše duše jsou naše pokoje. Já se schovám do tvé a ty do mé.
Podívala se na tebe tiše a s vážnou tváří. A pak se rozesmála tím velkým jedinečným smíchem, který naplnil celou místnost i veškeré póry tvého těla, takže sis konečně nepřipadal prázdný a řekne ti. To je blbost, bože větší blbost jsi říct nemohl! A dál se ti směje. Tebe to urazí, ale v tu chvíli nevíš, že jen skrývá rozpaky a že se až nemožně bojí. Bojí pustit tě blíž.
Líbila se ti hned jak vešla do místnosti. Její bezprostřednost, když přišla za tebou, podala ti ruku a nastavila cigaretu, jako by ti přímo dala svolení, abys jí mohl připálit. Bože, byla tak krásná ve své nedokonalosti. Divoká od pohledu. Vlasy ji neposlouchaly, a to tě mělo varovat. Teď už neposlouchá ani ona tebe. Křičíš na ni, protože nerozumíš tomu, kam se poděla její divokost a kde se tu sakra vzala ta nekončící apatie. Podívá se na tebe, v koutku rtů cigareta, přestaň si konečně myslet, že jsi ve filmu!
Ale Petříčku.
Já nejsem Petříček, já jsem Ferdinand! Ano, stále ještě hraješ její hru. A cigaretu si nakonec zapálí sama, protože už o tebe dávno nestojí.
Pamatuješ si na váš první společný večírek? Jak byla jiná mezi všemi. Seděla chvíli sama, aby nabrala energii. Přišel jsi za ní a ona přemýšlela, že by z té střechy mohla skočit. Ne že to udělá, ale že by mohla. Tehdy byla ještě nepřítelkyně. Ale co je teď? Co mi to z ní zbylo?
„Proč máš tak ráda víno? V čem ti učarovalo a proč se do něj díváš raději než na mě?“
„Proč bydlíme v takové díře?“
„To ty jsi říkala, že je ti jedno, kde budeme, hlavně když budeš se mnou.“
„Ne, tos‘ řekl ty.“
„Jsi zklamaná, že je to nakonec jinak, než jak sis představovala.“
„Jsem zklamaná, že je to úplně stejně, jak jsem si představovala.“
Je ticho, klid.
„Jdu pro ty zasraný kytky.“
„Jaký kytky?“
„Máme dneska ten večírek, zapomněls?“
Je tady ticho, klid.
Nikoho z těch lidí neznáš. Nevíš, kde je sebrala, ale se všemi se vítá, jako by je znala celý život, každý jí dá pusu na rty. Na ty rty, které byly kdysi jen tvoje a jen pro tebe. Teď utíká do noci a ty nevíš, koho těmi rty líbá.
„Kdo to je? Kdes je vzala?“
„Uklidni se, jsou to kamarádi.“
„Ani jednoho z nich neznám.“
„Tak je poznáš!“
„Řekni mi, co děláš, když jsi v noci pryč?“
„Co je ti sakra po tom! Přestaň mě hlídat!“
„Proč na mě musíš hned začít ječet, jen se tě ptám.“
„Protože ti do toho kurva nic není.“
A odejde. A ty tam stojíš a nejradši bys jí položil ruku na tvář, s prudkostí, aby se jí tam otiskla, nejlíp už navždy, aby nezapomínala, čí že sakra je a kdo ji to vytáhl z té kopy hnoje, kterému říkala spokojený život. Aby se už konečně probrala a byla to znovu tvá Něžná. Ale ona už dávno není, jak to žes’ nepostřehl její proměnu?
A co kdybych tě, Něžná, oběsil? Kolikrát už tě to napadlo? Ale vy nejste postavy z filmu. Jenže Ty v tu chvíli nevíš, že ona má svůj svět a že celý tvůj svět je ona.
A pak ji najdeš. Vždycky si barvila vlasy na rudo, ale tohle je příliš. Co se dělo včera? Utíkáš do noci, tentokrát ty a ne ona, ztrácíš se v chodbách města a ona žije znovu tím spokojeným životem. Její rty kolují, její rty, rudé jako její vlasy, utíkáš a víš, že se nevrátíš, protože je to příliš. Díváš se na ni – vlastně na ně – ona ve zlatém středu lidské koláže, hlavu položenou v karmínové.
Díváš se na ni, víčko už má dávno zahojené, ale odřeniny má po celém obličeji. Karmínová cestička jí zaschla na spánku. Pouliční lampa už dávno zhasla.