Kapitola
Citlivý člověk
Vyvalíš se ze dveří, jejichž vrzání ti okamžitě způsobí migrénu, který se celej den nezbavíš, a vyfoukneš smradlavej kouř do jarního rána. Víš, že první ranní kafe rozhodne, jestli zůstaneš nasraná, nebo ten divnej večer aspoň trochu povolí a ty se začneš všemu smát. Nejen všemu, ale všem. Naštveš dost lidí a největší radost máš, když naštveš ty, který si to podle tebe fakt zaslouží, i když nevíš proč. Když v dopravním prostředku nepustíš sednout bábu, která sice vypadá jako pohádková babička, ale stejně víš, že těch svých pět vnoučat potají a rafinovaně týrá. Navíc, bábo, támhle jsou další dvě volný místa a támhle další čtyři, jenže já ti sedím na místě, viď. Na tvým oblíbeným, na kterým sedáváš den, co den, když jedeš do tý samý večerky nakoupit bílej jedovatej cukr napuštěnej palmáčem, aby tvoje nejstarší vnučka mohla po nocích brečet, že je tlustá a tajně se mlátit do břicha a jemně se řezat na neviditelný místa, z kterých vytečou jen tři kapky krve, protože na víc nemá. Aspoň to není vidět.
Přečíst si →Jeden den / Pokoj
Díváš se na ni, jak spí. Jak se jí leskne pleť. Jak má jedno víčko odřené a ty nevíš proč. Nevíš, co se jí honí hlavou, že by chtěla psát jako Virgina Woolfová, ale žít bez deprese. Ani jedno se jí zatím nedaří. Otevře oči a máš pocit, jako by pokoj, dosud zatemnělý těžkými závěsy, najednou něco rozsvítilo. A ne, není najednou vše zalité sluncem. Je to jen pološero, které osvětluje rozbitá poblikávající lampa z ulice.
Přečíst si →Les se dnes zdál být jiný
Naposledy položila své studené ruce kolem jeho horkého krku a nechala ho odejít. Dlaně se jí svezly do klína a rozpomínala se na ten první den, kdy (nevědomky) vstupovala hlouběji do lesa. Jako by ji volal.
Přečíst si →